Rodiče malých dětí to nemají zrovna lehké. Při péči o zdraví a spokojenost jejich děťátka dostává jejich trpělivost každý den zabrat, když jejich dětičky zkoumají svět kolem. Ale aby toho nebylo málo, musí zvládat i nejrůznější zátěžové situace (nejen vztekání, „zlobení“, plačtivost…) a správně na ně reagovat. Jenže málokterý rodič je tak vzdělaný v dětské psychologii a psychomotorickém vývoji, aby citlivé dětské dušičce svou reakcí zbytečně neuškodil.

Zkrátka nikdo nemá vystudovanou vysokou rodičovskou. Všichni se teprve učíme být dobrými rodiči, a bohužel od vtipu „první dítě je zkušební model, u druhého už jsme chytřejší“ není daleko k pravdě… Tak čtěte dál, aby ani to první dítě nebylo zkušební… 😊  

Když je „zlobení“ a vztekání u malých dětí na denním pořádku

Občas nás ty naše dětičky „zlobí“, ale ve většině případů je jejich chování jen projevem zdravého psychomotorického vývoje. Jenže, ne vždy to nezkušený a také unavený rodič správně identifikuje. Přečtěte si, co vlastně není zlobení a jaké jsou skryté příčiny chování vašich dětí – v tomto článku!

Jestli vaše trpělivost dostává taky na frak a vy už občas zuříte a vztekáte se, mrkněte na článek „Vztekání: Příčiny, prevence a léčba“.

Když malé dítě nechce půjčovat věci, je to dobře, je to normální

Jak dítě roste, vyvíjí se nejen pohybově (motoricky), ale vyvíjí se i psychika, proto se mluví o psychomotorickém vývoji. A stejně jako prochází jednotlivými fázemi pohybového vývoje, prochází i fází, kdy se učí, co je jeho, co ne a s tím souvisí i půjčování věcí.

Každý rodič se určitě dostal do situace, kdy si děti hrají na pískovišti, a jiné dítě si vezme hračku vašeho dítěte. Obvykle si ji nechce přivlastnit, nemyslí to nijak zle, ale nezná ji a prostě se mu líbí a chce si ji prozkoumat a pohrát si s ní.

Neznalí rodiče obvykle čekají, nebo spíše doufají, že dítě hračku bez řečí novému kámošovi na chvíli přenechá a on mu ji za chvilku zase vrátí. Rodiče zkrátka ví, že je to „jen blbá hračka“, nic důležitého nebo drahého a ví, že ji dítě za chvilku dostane zpět, takže není důvod dělat „scénu“.

Jenže opak je pravdou. – Dítě nechce svoje hračky půjčit, a je to tak v určitém věku dobře.

Aby si totiž děti byly schopné rozhodovat o svých věcech, musí si projít fází „to je moje“, mít možnost poznat, že něco je jen jeho a nemusí se o to s nikým dělit. Což s sebou nese i tu zodpovědnost za svoje věci.

Pokud nedostane možnost o svých věcech rozhodovat, nemá pocit, že jsou skutečně jeho, takže se k nim podle toho taky chová. A může je ztrácet nebo s nimi zacházet neopatrně a bude mu jedno, že se rozbijí. Nemá k nim totiž žádný vztah.

Pokud jsou rodiče osvícení, tak dítě nenutí (ani na oko před ostatními rodiči) půjčit hračku (a už vůbec ne řečmi typu „, ale no tak, nebuď lakomý, nebuď hamoun“) a dovolí dítěti rozhodovat si o svých věcech. A z daleka nejde jen o hračky, protože děti časem budou mít i mobilní telefon a drahé věci. Dají dítěti tak najevo, že:

• Ví, že pro dítě je jeho hračka stejně důležitá jako pro nás mobil, peněženka nebo diář či osobní deníček a takové věci se přece cizím na potkání nepůjčují!
• Důvěřují mu, že se o své věci dokáže dobře postarat, a tedy i („správně“) rozhodovat co s nimi udělá, ale také být za ně zodpovědný, což později znamená i to, že si věci hlídá a neztrácí je!
• Nebudou ho nutit do ničeho, co nechce, jen protože se to očekává, že se to tak dělá, ale může se rozhodnout podle svého, jakkoliv (i třeba tak, že téhle holčičce tu věc nepůjčí, ale jejímu bráškovi ano). Nikdo přece nemá rád, když je do něčeho tlačen!

Někdy i pouhá možnost se svobodně rozhodnout zajistí, že dítě hračku skutečně půjčí, i když ji původně (pokud by „muselo“) půjčit nechtělo. Když nemusíte, ale můžete, je to úplně jiná situace, že?

Je důležité vědět, že každá věc má svého majitele

Pokud se dítě přesvědčí, že každá věc má svého majitele (není všechno všech!) a že si o svých věcech opravdu může rozhodovat podle vlastní vůle, časem zjistí, že je dobré se o věci dělit. Také zjistí, že půjčit neznamená dát. Pro malé děti to není rozdíl. Myslí si, že pokud jim někdo vezme hračku (rodič se navíc tváří, že je to v pořádku – „Půjč mu to, přece“), že už tu hračku nedostane zpět. Nezná rozdíl mezi půjčit a dát! To zjistí až časem, až získá i více zkušeností.

Je ale ještě jeden důvod, proč děti naučit, resp. dovolit jim zažít na vlastní kůži být majitelem je to, že pak chápou, že si nemůžou vzít vše, co uvidí, nemůžou si nárokovat nebo ničit cizí věci (třeba zaparkovaná auta, zboží v obchodě, sousedovic zvířátkovou výzdobu na předzahrádce, tříkolku cizího dítěte…). A to je dost důležité, nemyslíte?

Proč si věci nehlídá a vše ztrácí?

S tím souvisí i to, že pokud dítě něco rozbije či ztratí, rodiče by mu neměli hned běžet pro náhradu. Dítě musí, aspoň chvíli, nést následky své neopatrnosti a příště si dát pozor. Dáváme mu tak najevo, že věci mají svou hodnotu a vše se nedá mrknutím oka nahradit a o své věci je třeba se starat.

Někdy to bohužel nejde, například bundu nebo mobilní telefon děti zkrátka potřebují (už i pro náš klid, že víme, kde jsou, a že žijí 😊), a nejde je nechat bez toho, ale i to se dá chytře a výchovně vyřešit…

Když vyhrožuji něčím, co nejsem schopná dodržet, ztrácím na důvěryhodnosti

V tom případě se dá udělat nějaká dohoda, co bude, když se to stane příště znovu (znovu ztratí bundu nebo mobil), ale je nutno to skutečně dodržet, protože pokud vyhrožuji něčím, co nejsem schopná dodržet, tak ztrácím na důvěryhodnosti a naše přirozená autorita mizí.

Další možností je, že si dítě na novou věc přispěje z vlastních úspor, což je mnohem lepší varianta, protože když dítěti šáhnete na úspory, příště si dá velký pozor, aby o novou věc nepřišlo. A vy nemusíte vymýšlet krkolomné domluvy a podmínky. 😊

Možná si říkáte, to se týká jen předškoláků a starších dětí. Vůbec ne. Kolikrát vašemu 2leťákovi spadla po dvou líznutích zmrzlina na zem? A vy jste mazali utírat slzičky a už stáli ve frontě na novou zmrzku. Když je neopatrné, má smůlu. Samozřejmě, když se to stane prvně a máte opravdu malé dítě, tak bych koupila také novou, ale pokud se to stane znova, nebo dítě při lízání blbne, tak to už bych byla „zlá maminka“. 😊

A jak to tedy na tom pískovišti „správně“ vyřešit?

Přijde-li cizí dítě a tomu vašemu vezme (nějakým způsobem, třeba se i zeptá nebo čeká na odezvu) hračku. Vaše dítě mu to buď půjčí, nebo si to nějakým způsobem klidně hlídá, aby mu s ní neodešlo a nemá potřebu vás volat na pomoc, je to pohodička.

Ale pokud začne svoje hračky bránit, brát je cizímu dítěti z ruky s typickým „To je moje!“, máte 2 možnosti:

Pokud si poradí samo a situace není vyhrocená (řev na obou stranách a bitka; záleží i na rodičích druhého dítěte, jak se k tomu staví), můžete to pozorovat a zasáhnout, až bude třeba, viz dále.

Pokud vás do toho boje volá na pomoc nebo na vás hází vyzývavé pohledy typu „Ty to tak necháš, mami?!“ 😊, tak já jdu k nim a nahlas, tak aby to slyšeli i ostatní rodiče (čímž si ušetřím vysvětlování a hádku s rozzuřenou matkou lvicí 😊, která hystericky chrání svého mazánka 😊) naprosto s klidem s oběma dětmi komunikuji, resp. komentuji a vysvětluji situaci, např.:

„Chlapeček si chtěl půjčit tvůj bagr, viď. Asi se mu líbil, asi takový ještě neviděl a chtěl si s ním na chvilku pohrát. Pak by ti ho vrátil. Neboj, on ví, že není jeho a je tvůj!“ To už oba většinou zírají, ten náš se možná pomalu chystá cizímu chudákovi, který ještě nikdy neviděl bagr, 😊 půjčit. Ten druhý naopak přemýšlí, co se to vlastně děje, a že to asi nebylo fér to sebrat a pomalu bagr sleduje a vrací. „Ten bagr je tvůj a můžeš si s ním dělat, co chceš, můžeš ho chlapečkovi na chvíli půjčit, nebo nemusíš, jestli si s ním chceš teď hrát.“ Ten náš přemýšlí, druhý chlapeček zírá a asi na ten bagr radši kašle. 😊 Je už klid a jak se kluci rozhodnou a domluví už je na nich. Každé rozhodnutí je správné, pokud není bitka, řev či krádež. 😊

Pokud je malým „zlodějíčkem“ ten náš, postupuji úplně stejně… 😊

Tak co, dává vám to smysl, je to schůdné a spravedlivé, bez poražených? Žádný pocit hořkosti a naštvání? Já myslím, že ano!

Chcete chování svého dítěte rozumět, vědět, jak k dítěti přistupovat a „vychovávat“ ho, abyste jeho psychický vývoj podpořili, rozuměli si a dobře spolu vycházeli?

Všechny potřebné znalosti, zkušenosti, tipy pro zdravý rozvoj pohybových dovedností (od miminka po školáky), znalostí, řeči, chování a psychiky najdete v novém e-Booku „Zdravý vývoj dítěte: Psychika a pohyb“!

Zdroje a doporučená literatura:

Odemykání dětského potenciálu a Rodina jako tým – Jan Múhlfeit a Kateřina Krůtová

Rozvíjejte mozek svého dítěte naplno – Daniel J. Siegel

Mgr. Alena a Mgr. Jan Vávrovi – dětští psychologové – www.rodicovstvijakocesta.cz

Jednoduché rodičovství – Lisa Rossová

Méně je více, minimalistické rodičovství – Christine Kohnová, Asha Dornfestová

Nejšťastnější batole v okolí – Harvey Karp

Nevychova.cz

Teorietypu.cz – psycholožka Šárka Miková

Lektorka Montessori Irena Kubantová