Taky se vám stává, že vás děti rozčilují – tím, jaké jsou, co a kdy dělají nebo naopak nedělají, nebo tím co umí nebo neumí? Buďte v klidu, nejste sami! Jenže proč? Má to pár skrytých důvodů.

Možná, že zjistíte, že jste o tom už slyšeli, zvláště pokud jste před pár lety zhlédli webinář Lucky Harnošové, která si o tomto tématu povídala s „průvodkyní po krajině mysli“ Terezou Kramerovou a s manželským párem dětských psychologů Janem a Alenou Vávrovými. Nejen o jejich vhledy a tipy vás chci obohatit. 😊

Tereza Kramerová: Když nás dítě štve, tak nás vlastně učí

Každého z nás děti občas štvou a často je to ze stále stejného důvodu. Děti nám pořád „předkládají“ něco, s čím máme problém, co nemáme zpracované, co si musíme vyřešit. A dokud se to nestane, pořád se nám dějí ty samé „kiksy“. A my nevíme, proč a co děláme špatně, což nás štve o to víc.

Děti nás vytáčí buď svojí aktivitou (např. vztekáním, děláním nepořádku) nebo naopak svou neschopností.

Tím, že nás štvou, nás ale vlastně učí. Učí nás o našich vnitřních hranicích, učí nás o nás samých. Teprve díky dětem víme, jací vlastně jsme. Jak reagujeme. Zviditelňují to, co jsme měli skryto uvnitř. To, co „mělo“ zůstat skryto, je díky dětem venku (např. emoce – vztek).

Děti nabourávají naše hranice, naše potřeby tak dlouho, dokud nezareagujeme (nedáme průchod emocím, nebo nenastavíme konečně nový režim – dětem i sobě samým). Děti jako by věděly, kde je naše Achillova pata, kde jsme nejzranitelnější a tam „zaútočí“ a vlastně nás tak donutí k akci, do které se nám nechce, ke které jsme se dlouho marně odhodlávali.

Štvát nás je jejich pracovní povinnost. A než to pochopíme, než najdeme pravou skrytou příčinu a překonáme ji, tak nás budou štvát dál a budou nám neustále předkládat jednu a tu samou věc tak dlouho, dokud to nepochopíme, dokud to bude potřeba.

Nám to obvykle trvá dost dlouho a někdo to nepochopí nikdy. 😊 Na děti křičíme, zlobíme se, dáme jim na zadek, říkáme ošklivé věci… zkrátka je stresujeme, někdy dojde až k psychickému traumatu (co udělat po stresové situaci, aby k psychickému traumatu nedošlo, najdete v tomto článku), který má za následek, že jejich podvědomí vytvoří strategii, jak se mu příště vyhnout. Příště musím být zticha, nesmím maminku rušit, zlobit, uspokojovat své potřeby, být sama sebou, projevit se… Dříve nebo později přijde i na „nejsem dost dobrá…“

V dospělosti pak taková holčička může třeba i vzít drogy, aby se osvobodila a projevila sebe sama. A až bude mít dítě, to jí to pak dá pěkně „sežrat“: Aby se probudila a začala žít svůj život a potenciál. Ona pak třeba „jen“ zakřičí a vyjádří své potřeby. A zjistí, že to není špatně, že ji za to nikdo nepotrestá, že může (dokonce musí!) své potřeby projevovat. A dítě se zklidní, protože už ji nemusí učit…

Děti jsou naším zrcadlem a občas nám dávají naše slabé stránky pěkně sežrat!

Dětští psychologové: Co nám děti zrcadlí

1.) Dítě odráží to, co ve stejné situaci děláme my

Dítě dělá to, co děláme my sami, ale buď to nevnímáme, nebo nám to naopak na nás vadí. Pak nechceme aby, to dělalo i naše dítě, protože nám vlastně připomíná to, že to děláme a neumíme se toho zbavit, a o to víc nám to vadí.

Např. rodiče často sedí u počítače a ví, že by neměli, nebo ani nechtějí, ale mají tam často nějakou „práci“. Dítě to pak zrcadlí a také sedí u počítače, už jen protože to vidí u rodičů (kteří se mu tím pádem nevěnují).

Pak je vždy potřeba přijetí, sebe i dítěte a s dítětem o tom mluvit: Já jsem často u počítače, ale vím, že to není vhodné a zdravé a vím, že když si na to člověk zvykne, tak se to v dospělosti hůře odnaučuje, a tak nechci, aby tě to také potkalo, a navíc od mala…

Dalšími příklady můžou být situace:

• když dítě krade, a zrcadlí tak, že rodič „krade“ citace do článku
• když v nevhodnou dobu přijde nečekaná návštěva, kterou by rodič nejraději vyhodil, a dítě to vycítí a návštěvu třeba kousne, nebo řekne něco nemilého (ale pravdivého)
• když dítě tancuje a užívá si a rodič musí pracovat, ale nejraději by také tancoval a užíval si (a dítě to vycítí a zrcadlí to) a štve ho, že nemůže, a chce, aby dítě přestalo tancovat a vyčítá mu to

Takových horkých témat máme všichni dost, ale obvykle se objeví s předstihem, abychom se na to mohli připravit, měli příležitost se změnit. A jak poznat, že s tímhle máte problém? Když se to stane, nepřemýšlíme, jsme podráždění, nevnímáme okolí a jedeme si ten svůj monolog…

Pak je potřeba se zastavit a v klidu a bez emocí se zamyslet a zeptat se: Co mě štve?

2.) Rodič svou potřebu/talent upozadil a dítě to zrcadlí, a to nás štve

Například dítě zrcadlí náš potenciál, talent, který jsme my nerozvíjeli (nebo nemohli rozvíjet – což nás o to víc zlobí), a:

• my buď žárlíme a závidíme mu tu možnost, že naše dítě svůj talent, na rozdíl od nás tehdy, rozvíjet může
• nás rozčiluje, že dítě svůj talent nerozvíjí, protože nechceme, aby své šance zahodil, jako tehdy my.

V tomto případě je chyba na obou stranách a je potřeba diskutovat, jak to mám já a proč a jak to má moje dítě…

A opět bychom se měli zeptat sami sebe: Co mě na tom štve, co mi vadí? Nebráním náhodou svým dětem být šťastný? Třeba opravdu toto dělat, ač mají talent, nechtějí. Nedělají to rády, nejsou šťastné, nejsou při té činnosti ve flow.  

Na co má talent, co by měl studovat?

V tomto případě si dovolím malý tip: Řešíte-li s dítětem, jakým směrem se vydat, na jakou školu jít, na co má talent, doporučuji si udělat osobnostní testy nebo poprosit o konzultaci a vyšetření ve speciálně pedagogickém centru, kde se tímto zabývají jak u malých školkových dětí, tak u dospívajících a mohou kvalifikovaně poradit.

3.) Děti zrcadlí to, co my nejvíc kritizujeme, odmítáme

Typickým příkladem může být kouření, které rodiče právem kritizují a odmítají, ale stane se to, že jejich děti kouřit začnou (možná navzdory rodičům, aby jim ublížili – za jejich radikálnost nebo prostě se od nich chtějí v pubertě vyhranit…).

Někteří rodiče dětem nedovolí (z jakýchsi obav či špatných zkušeností) například hrát si na vojáky, střílet, hrát si se zbraněmi či na válku. Může to vést i k tomu, že někteří z nich, kteří si určité téma nemohli odžít jako děti, se stanou army nadšenci, vojáky či dokonce teroristy…

Mě osobně nepřijde rozumné dětem v některých aktivitách bránit. Měly by si vyzkoušet vše, co je možné, o co mají zájem. Děti jsou nastavené, naladěné na budoucnost a od mala se na ni svými hrami, zálibami, otázkami připravují, a my nikdy nevíme, k čemu se ta dovednost může hodit.

Například jim babičky mohou spílat za vysedávání u počítače, ale oni už se připravují na svoji práci IT. (Teda kdyby tohle byla pravda, tak máme plnou republiku ajťáků 😊 ). Ale po pravdě, řada dětí se skutečně na počítači vzdělává a ruku na srdce, v dnešní a budoucí době se už bez počítače nikdo neobejde…

4.) Děti zrcadlí náš životní příběh

Tohle je asi docela časté, že na děti přenášíme náš životní příběh – „dědí“ se zaměstnání, vášně a koníčky, ale i rozvodovost či nemožnost najít vhodného partnera (v tomto případě nám připomínají naši „neschopnost“ a to nás štve).

Stejně tak je ironií osudu, že my jako rodiče jednáme v určitých situacích (ve výchově) stejně či podobně, jako tehdy naši rodiče, a my je za to nesnášeli. Děje se nám to, co jsme u svých rodičů odmítali/odmítáme.

A tím se vracím zpět na začátek článku – čím nás dítě štve – dítě nám přináší stejné situace, jako tehdy zažívali naši rodiče s námi, a my svým rodičům dáváme (možná neradi) za pravdu. To vede k pochopení a empatii.

Všichni se totiž ve výchově a přístupu k dětem snažíme být těmi nejlepšími rodiči, děláme to tak, jak nejlépe umíme. I s těmi občasnými ujetými nervy. Nejsme totiž žádní roboti, ale lidé, a ti nejsou dokonalí. A je to dobře.

I tím svému dítěti ukazujeme, že chyby nejsou nežádoucí, ale že chybami se člověk učí (měl by) a že když se nějaká chyba stane, je na místě se za ni omluvit!

Děti jsou totiž naše zrcadlo a učí se od nás a my od nich!

A občas je to tedy pěkně tvrdá škola života. Tak nám všem držím palce, ať nás naše děti nenechají na konci roku propadnout… 😉

Zdroje a doporučená literatura:

Odemykání dětského potenciálu a Rodina jako tým – Jan Múhlfeit a Kateřina Krůtová

Rozvíjejte mozek svého dítěte naplno – Daniel J. Siegel

Nastartujte mozek za 60 sekund – Michelle Schoffro-Cook

Mgr. Alena a Mgr. Jan Vávrovi – dětští psychologové – www.rodicovstvijakocesta.cz

Jednoduché rodičovství – Lisa Rossová

Méně je více, minimalistické rodičovství – Christine Kohnová, Asha Dornfestová

Nejšťastnější batole v okolí – Harvey Karp

Nevychova.cz

Teorietypu.cz – psycholožka Šárka Miková

Lektorka Montessori Irena Kubantová

Lektorka typologie Mentální jazyky Saša Polarczyk

Lektorka a „průvodkyně po krajině mysli“ Tereza Kramerová 

Lektorka Magda Křepelková

Lektorka Lucie Harnošová alchymiezeny.cz