V druhém dílu spánkové trilogie jsem radila, jak si zajistit kvalitní spánek a jaké vybrat osvětlení, aby nemělo negativní vliv na spánek a zdraví.
V tomto článku se budu podrobněji zabývat terapií světlem…
Fototerapie neboli léčba světlem patří mezi fyzikální terapii a používá se v řadě oblastní medicíny a nejen tam.
V mém oboru, rehabilitaci, se při fototerapii využívá především polarizované světlo laseru a biolampy, a to hlavně pro podporu hojení kůže a povrchových struktur. Léčebný pobyt na slunci (helioterapie) bývá součástí lázeňské léčby.
Dalším ze způsobů využití fototerapie je v dermatologii, např. při léčbě lupénky, akné či vitiliga (onemocnění vyznačující se okrsky kůže bez pigmentu), a také v estetické dermatologii k omlazení neboli rejuvenaci pokožky, ošetření pigmentových skvrn, epilaci atd.
Fototerapie se využívá i jako doplňková léčba atopického ekzému.
Fototerapie se ale využívá i v mnoha jiných oblastech medicíny, například v neonatologii při těžší formě novorozenecké žloutenky (ikteru). K ikteru dochází v důsledku hemolýzy (rozpadu) velkého množství fetálních (plodových) červených krvinek s následným růstem hladiny bilirubinu v krvi, která je vzhledem k nezralosti jater, jakožto orgánu detoxikace, a citlivosti nezralého mozku, díky nepřítomnosti ochranné hematoencefalické bariéry, pro novorozence velmi nebezpečná.
Nejčastěji se při fototerapii novorozenecké žloutenky používá modré světlo, jehož vlnová délka (420–470 nm) je nejblíže k absorpčnímu spektru bilirubinu. Používá se i zelené světlo, které je příjemnější pro oči ošetřujícího personálu, nebo celospektrální bílé světlo (380–700 nm).
Cílem fototerapie je eliminace bilirubinu. Světlo svítí se na tělíčko nahého novorozence a princip spočívá ve schopnosti molekuly bilirubinu přijmout foton a tím změnit svou strukturu. Světlo tak rozkládá bilirubin kolující v krvi kožními cévami a vznikají ve vodě rozpustné složky, které jsou následně vyloučeny močí.
Při aplikaci se zakrývají oči novorozence, aby nedošlo k jejich poškození. Miminko leží nahé buď v jakémsi osvětleném inkubátoru anebo se používá modře svítící podložka, na které leží miminko oblečeno do důmyslně ušitého oblečku, který umožňuje osvit velké části pokožky, ale naopak brání úniku světla do místnosti.
Pokud je použito druhé možnosti aplikace fototerapie, je možné, aby miminko bylo při fototerapii na pokoji u své maminky, což je pro oba mnohem lepší, a i miminky je léčba lépe tolerována, protože nejsou od maminky odloučena.
Velmi slibné je použití fototerapie v psychologii a psychiatrii, přičemž mezi nejčastější diagnózy, které dobře reagují na fototerapii, patří deprese, sezónní afektivní poruchy, sezónně podmíněné deprese (tzv. zimní deprese), premenstruační poruchy a poruchy pozornosti.
Melatonin, k jehož produkci dochází především v druhé polovině noci, je dle výzkumů dáván do spojitosti s depresogenním účinkem. Proto pokud se použije fototerapie bezprostředně po ranním probuzení, je vylučování melatoninu ukončeno, a dojde tak k pozitivní změně nálady.
Účinné je normální bílé světlo, které odpovídá spektru slunečního světla. Samozřejmě ale nemusí být používáno pouze umělé světlo (terapeutická lampa). Ba naopak.
Lidé se v dnešní době totiž příliš málo pohybují venku a nevystavují se tak potřebnému množství přirozeného světla. Proto je vhodné se za denního světla pohybovat venku co nejvíce.
Podle jedné teorie není pro lidstvo severní zeměpisná šířka přirozeným místem k životu, vzhledem k tomu, že po většinu doby své existence žili naši předkové (rodu homo sapiens) v Africe. Podle této „Out of Africa Theory“ k prvnímu doložitelnému výskytu předků člověka na území Afriky došlo už před 1,8 miliony let, přičemž první lidé se ve střední Evropě objevili až před 45 000 lety a ve Skandinávii teprve před 25 000 lety.
Proto nejsou lidé na nedostatek světla v zimních měsících dostatečně adaptováni. Za své hovoří i statistika sebevražd v rámci Evropy, kdy v severských zemích jsou sebevraždy páchány 4-5x častěji než v zemích jižních.
Fototerapie probíhá obvykle tak, že pacient se dívá denně do jasného světla ze vzdálenosti minimálně 1 metr po dobu 20 až 60 minut – nejlépe hned po probuzení. Důležité je, aby světlo dopadalo na sítnici, pacient se ale nemusí dívat přímo do zdroje světla.
Světla je využíváno také při audiovizuální stimulaci, kdy dochází ke stimulaci mozkové kůry zrakovými a sluchovými podněty o snižující se frekvenci s cílem navodit alfa rytmus mozkových vln, a tím relaxaci svalstva.
„Navození rytmu alfa a především théta je podstatou většiny východních náboženství (transcendentální meditace) a již od dávnověku se k tomu využívalo např. kultovní bubnování.“(1)
Při dostatečně silných podnětech v určité frekvenci dochází k synchronizaci obou hemisfér. Pokud je frekvence postupně snižována, lze dosáhnout stavu alfa, příp. théta s pozitivním vlivem na psychiku, kvalitu spánku, soustředění, svalové napětí, srdeční frekvenci, krevní tlak a prakticky všechny funkce organismu.
Tato metoda je nenáročná (pacient pohodlně sedí/leží, má nasazeny speciální brýle a sluchátka) a je rozšířena v oblasti pedagogické (tzv. superlearning) a psychologické. Používá se ale také u poruch pohybového aparátu či v psychiatrii (zvláště u psychosomatických poruch s podílem stresu).
Kontraindikací je především epilepsie, věk nad 75 let a předchozí závislost na alkoholu, nikotinu, kofeinu, drogách. Metodu poskytují nejrůznější zdravotnická a wellness zařízení, ale lze ji s příslušným vybavením (tzv. psychowalkman) provozovat i doma.
Líbil se vám článek?
Zdroje a doporučená literatura:
1- Fyzikální terapie (J. Poděbradský, R. Poděbradská)
Světlonoš a odborník na osvětlení a jeho vliv na lidské tělo Hynek Medřický – https://www.medricky.cz/
Doba jedová 1 a 2 – prof.RNDr.Anna Strunecká, DrSc.