Názory na výchovu dětí se s dobou mění a nezřídka se stává, že prarodiče mají na způsob výchovy nebo přístup k dítěti, který upřednostňují rodiče, odlišný názor a dávají to svým dětem jasně najevo. A těm to samozřejmě vadí. Platí to ale i naopak – rodiče vytýkají přístup k dítěti prarodičům.

A pak může dojít ke střetu zájmů: Chci nebo potřebuji dítě pohlídat prarodiči, ale nechci, aby mu dávali nezdravé jídlo či jednali s ním způsobem, který rodiče nechtějí praktikovat. – Rodiče nezřídka preferují tzv. nevýchovné postupy, které jim vyhovují, dávají smysl a dítě na to dobře reaguje a má to na něj dobrý vliv, a nechtějí, aby prarodiče moralizovali, ubližovali dítěti srovnáváním nebo uplatňovali za každou cenu autoritativní přístup, protože jim to vadilo, když byly ještě dětmi…

Přístupy k výchově dětí podle dětských psychologů

Zhlédla jsem řadu webinářů s manželským párem dětských psychologů Alenou a Janem Vávrovými, pomohl mi i kurz Mentálních jazyků, zmíněný kurz Nevýchovy a hlavně vlastní zkušenosti, a tak budu sdílet pár tipů a aha-momentů k zamyšlení.

Mají všichni přistupovat k dítěti stejně?

Doporučuje se neradit druhým, jak mají k dítěti přistupovat (samozřejmě za předpokladu, že to na dítě nemá prokazatelně fyzicky či psychicky negativní vliv) a respektovat jejich vztah k dítěti.

Poznat různé druhy vztahů a způsobů komunikace (cukr a bič, úplatky, nátlak, citové vydírání, moralizování, respektující partnerský přístup, autoritativní přístup…) je pro dítě přínosné, protože se naučí, že všichni lidé, se kterými se v životě setká, se nemusí chovat respektujícím – nebo říkejme tomu třeba fér – způsobem.

Pokud by se s „nefér“ přístupem dítě setkalo poprvé v cizím prostředí nebo v rané dospělosti, nevědělo by, jak se zachovat, a mohlo by být psychicky „traumatizováno“ nebo na to jinak doplatit. Zatímco v dětství a zvláště v bezpečném kruhu rodiny se s tím může seznámit bez rizika. Stejné je to i při setkání s dětmi, které nejsou vychovávány např. respektujícím přístupem či mají ostré lokty a dítě na to není zvyklé a neví, co s tím (nebrání se, neví, jak reagovat, je překvapené, vyvedené z míry, může mít obavy či „trauma“ do budoucna).

Prevence psychického traumatu u dítěte

Osobně doporučuji v obou případech si dítě krátce po takovéto matoucí zkušenosti vzít a situaci vysvětlit tak, aby jí dítě pochopilo a mohlo se zorientovat (vysvětlit situaci, popsat emoce). Např. „Ty ses chtěl dívat na pohádku, ale děda ti ji vypnul, protože sis nechtěl vzít medicínu na kašel. Zakřičel na tebe a řekl ti, že jsi ošklivý kluk, když nejíš medicínu. A ty asi nevíš, proč, že jo? Ale neboj, děda tě má rád, ale chtěl, aby sis vzal léky, abys už nekašlal a mohl jít ven. A protože tys nechtěl, tak ti za trest vypnul pohádku a řekl ti ošklivé věci, protože si myslel, že to zabere a donutí tě ty léky sníst. On to ale tak nemyslel, jen chtěl, aby sis vzal léky a byl zdravý.“

Vždy se mi osvědčilo traumatizující událost takhle vysvětlit a Vilík se uklidnil a pochopil, že chyba není v něm (že není „ošklivý kluk“), ale v situaci a jeho chování (nechtěl poslechnout a vzít si léky).

Pokud by to děda řekl tak, jak se věci mají a co od Vilíka chce, je větší pravděpodobnost, že by to nejen pochopil (možná i vyhověl), ale rozhodně by nebyl smutný z toho, že je na něj milovaný děda zlý a říká, že je ošklivý…

Takovýto postup doporučují psychologové uplatnit vždy, když dítě prožije něco, co jím otřáslo, čeho se bálo, nerozumělo tomu a mohlo ho to traumatizovat do budoucna – úraz, nepříjemné vyšetření u lékaře, nástup do školky, nehoda, špatná zkušenost apod. Možná bude třeba to probrat opakovaně (třeba i přehrát jako divadlo, nakreslit obrázek), děti si tím ujasňují situaci a daří se jim pochopit své emoce.

Je to prevence, přeženu-li to, jakési „mini-posttraumatické stresové reakce“. Je-li možné dítěti vysvětlit tímto způsobem předem, že se něco traumatizujícího chystá (vyšetření u lékaře), ušetříte si oba stres, nejistotu a nervy. 🙂

Mezi další mýty patří i domněnka, že všichni, kteří s dítětem přichází do styku, musí mít s dítětem stejný vztah. Právě naopak. – Nejenže to zkrátka moc nejde, ale nebylo by to přínosné a to z podobného důvodu, jako u přístupu (výše). Každý dospělý je jiný – s maminkou se mazlí, tatínek je přísný a spravedlivý, u babičky má zastání a s dědou dělá lumpárny – každý dítě učí něco jiného, inspiruje ho, předává to své, vidí na dítěti to dobré z jiného úhlu…

Ale zpátky k rozdílným názorům na výchovu…

Kdy a jak o výchově a přístupu diskutovat

Při rozdílných názorech mezi generacemi je ideální diskuze a vysvětlení, proč já to mám tak a proč to chci dělat tak. Většinou není moc úspěšné a ani vhodné přesvědčování typu „Dělej to tak“, ale spíše tzv. já-věty: „Já to mám tak a dělám to tak, protože…“. U přístupnějších a tolerantnějších prarodičů funguje i „Prosím tě, mohli byste…, protože je to zdravé, je to osvědčené…“, zvláště u zdravé výživy apod. to rozhodně na místě je. Někdy se vyplatí i malá lest typu „Říkala to dětská doktorka, učitelka ve školce…“, protože cizím „autoritám“ generace našich maminek a tatínků někdy věří více než svým dětem, i když už jsou dospělí a často ve výchovných metodách a zdravém životním stylu mnohem vzdělanější. 🙂

Ve výchově určitě není jen 1 pravda a na každého funguje, vyhovuje, motivuje, ubližuje něco jiného. Není k ničemu obhajovat svou pravdu, ale vysvětlit svůj pohled, diskutovat, poslechnout si názor druhého a vzít si z toho něco přínosného nebo alespoň pochopit jeho postoj. Zkrátka politika. 🙂

Může se ale naopak dokonce stát, že větou typu „My to děláme jinak“, tedy „Vy to děláte špatně“ způsobíte rodičům výčitky, že vás špatně vychovali, což není fér, protože to dělali jak nejlépe uměli (a chybovat je lidské). Stejně jako my. Všichni rodiče jsou začátečníci. A všichni rodiče s dojetím po letech ocení, když jim jejich děti řeknou, že je dobře vychovali. 🙂

S věkem zrajeme, dospíváme, a to i psychicky a měníme názory a je normální, že se neshodneme. A pokud chceme něco změnit, a chceme k tomu „přinutit“ i ostatní, musíme začít u sebe, ostatní se pak přidají spontánně a změní se…

O tomto ale nediskutujte!

Jsou ovšem témata, o kterých diskutovat nelze a je potřeba se podřídit – např. otázky zdravé výživy a sladkostí. V otázkách zdraví by měl být jeden přístup a všichni by ho měli respektovat, i přestože ho třeba neschvalují nebo spíše nedokážou ho dodržet.

Dalším takovým tématem jsou zásady správného pohybového vývoje, např.:

• nevodit ještě nechodící dítě za vzpažené ruce, abychom ho „motivovali“ do chůze, protože „už by mělo chodit“,
• neposazovat dítě, dokud samo nesedí a nedospělo do této dovednosti samo, protože jeho svalový aparát na to není dosud připraven, a podobně…

Má to totiž negativní vliv na další pohybový vývoj a může to způsobit vadné držení těla, poruchu pohybových stereotypů s následným přetěžováním některých svalových skupin a oslabení jiných, bolesti pohybového aparátu v dospělosti apod.

Nejen prarodiče si totiž občas nemohou pomoci a takto vývoj narušují, protože o těchto spojitostech často neví. Pro mě jakožto rehabilitační lékařku je řešení těchto potíží u dětí a pak následně u dospělých denní chleba, a proto se takto snažím o prevenci… 🙂 Takových zajímavostí a jednoduchých, ale důležitých zásad je několik a naučíte se je, stejně jako třeba výběr správného nosítka/šátku, autosedačky, botiček, odrážedla, či sportu, v eBooku „Zdravý vývoj dítěte: Psychika a pohyb“>>

Co dělat, když se domluvit nejde…

Pokud otevřená, klidná, konstruktivní diskuze nedojde ke kýženému výsledku, musíte se podle manželů Vávrových rozhodnout – buď dítě nechávat hlídat prarodiči i s tím rizikem, že budou praktikovat své naučené chování, anebo to akceptovat nebudete a dítě jim na hlídání (třeba i celodenní, vícedenní) dávat nebudete. Pomáhat s vnoučaty totiž není povinnost, i přestože se prarodiče na vnoučata těší, je to vlastně jejich dobrá vůle, že je hlídají a pomáhají…

Dalším kamenem úrazu bývají návštěvy u prarodičů a rodinné oslavy

Záleží samozřejmě na konkrétní rodině, někde je volnější „režim“, jinde jsou na zásady prarodiče háklivější. Každopádně návštěva by měla respektovat zvyklosti domácnosti, kterou navštívili.

Když se rodiče „vrací“ k prarodičům se svými dětmi, můžou se rodiče dostat do úzkých a pobyt v rodném domě může vyvolat nepříjemné vzpomínky na dětství a výchovu. V takovém případě je na místě si uvědomit, že už nejsem to dítě, které tu žilo, už jsem dospělý. Co bylo, bylo… Prarodiče se také často ke svým vnoučatům už nechovají tak přísně jako tehdy ke svým dětem a rodiče svým dětem mohou dokonce závidět. 🙂

Další tip se týká rozporů v partnerském vztahu, kdy i přestože máme rodiče rádi a jejich názoru si vážíme, současný život, vztah a nynější rodina jsou prioritou, nikoli vztah k rodičům. Tedy nerýt do partnera na popud rodičů a neřešit před nimi partnerské neshody tímto způsobem. Partner by vás měl před svými rodiči vždy podpořit.

Na rodinných oslavách je často dost rušno, spousta dospělých a každý má své vrtochy, nálady a požadavky. Co jednomu nevadí, druhý nesnese. A děti zlobí, neposedí a dospělí nechápou proč. Děti totiž zrcadlí určité napětí mezi dospělými, navíc neví, koho z dospělých mají poslouchat, kdo má rozhodující slovo…

Proto se vyplatí občas poodcházet, vytratit se na chvíli – třeba i s dítětem na malou procházku, pokud je přetíženo, a rozdýchat názory vzdálených příbuzných… Tohle je snad jediná výhoda kouření… 🙂

Tak pevné nervy a rodinné diskuzi zdar! 🙂

Líbil se Vám článek?

Chcete se dozvědět víc o dětské psychice, chování, vývoji pohybu a přístupech („výchově“) k dětem? Přečtěte si NOVÝ e-Book „Zdravý vývoj dítěte: Psychika a pohyb“ vytvořený maminkou-lékařkou!

Zdroj a doporučená literatura:

Mgr. Alena a Mgr. Jan Vávrovi – dětští psychologové – www.rodicovstvijakocesta.cz

Nevychova.cz

Lektorka typologie Mentální jazyky Saša Polarczyk