Před 4 lety jsme čekali vytoužené miminko, které jsme nakonec díky diagnóze kombinované neplodnosti počali až díky umělému oplodnění. To jsme ale, i přes řadu překážek, zvládli na první dobrou a bez potíží, a 28.9.2015 mi vyšel pozitivní těhotenský test, který jsem obrečela, protože jsem to vůbec nečekala. Nepozorovala jsem na sobě totiž žádné příznaky těhotenství – žádné špinění jako známka uhnízdění, žádné pnutí prsou, jakékoliv pocity v podbřišku, únava, nevolnost nebo cokoliv jiného. A přesto se zadařilo!

A abychom pomohli a podpořili ostatní páry, které trápí podobné potíže, napsali jsme komplet eBooků „Naše vítězství nad neplodností“>>  s celým naším příběhem od A do Z s lékařskými i osobními doporučeními, zkušenostmi a zajímavostmi a dostanete odpověď na řadu otázek včetně toho, jak otěhotnět přirozeně (druhé miminko jsme totiž počali přirozeně!).

Vzhledem k této anabázi jsme prvotrimestrální screening absolvovali přímo na genetice…

Nebyli bychom to ale my, kdyby se nám nestala nějaká vtipná historka… 🙂

Chlapeček, nebo holčička – proč je to pro nás tak důležité?

Hlásíme se v recepci, diktuji sestřičce informace stran IVF a těhotenství a platím 1000,- za vyšetření. Mezitím si Radek jde pro kafe do automatu. Okolo něj se batolí nějaké dítko a já mu říkám, ať dá pozor, aby nepolil sebe, ale ani toho prcka. Hned nato odcházím zas na WC. Když jsem nervózní, tak chodím ještě častěji než jindy.

Za chvilku se vracím a vyprsknu smíchy. Radek si utírá kafe z kalhot. 🙂 Ptám se, co se stalo, protože dítko už je pryč. „Jsem se polil…“ 🙂 To mě pobaví ještě víc. Tak to kapesníčky utíráme a potutelně se usmíváme. Táta je politý a to ještě ani nemáme děti. 🙂 Zrovna, když to člověk nejméně potřebuje. No klasika. Doktoři a špinaví, jak čuně. 🙂

Pak si nás odvádí mladinká lékařka na pohovor. Ptá se na choroby v rodině, na průběh IVF a těhotenství. Pak ještě asi 10 minut čekáme a já mažu opět na WC. Jen co se vrátím, vyzvedává si nás gynekolog, kterého známe z gynekologické kliniky FN ze studií medicíny. Odvádí si nás do ordinace, kde mi bude provádět ultrazvuk.

Vše budeme moci sledovat na velkoplošné obrazovce na zdi. Těším se, že Ráďa konečně uvidí „miminena“, jak mu říkáme. Minulý týden jsem byla zase u svého gynekologa a opět jsem vyškemrala fotku. Tahle je nejhezčí – „miminen“ opravdu vypadá jako miminko a klidně si tam odpočívá. Na fotce sice odpočívá, ale na ultrazvuku normálně skákal jako na trampolíně! Kdybych to neviděla na vlastní oči, tak bych tomu nevěřila. Bylo to fakt krásné…

Nejvtipnější je ale dnešní začátek ultrazvukového vyšetření. Lehám si na lůžko a decentně poodhalím podbřišek, zatímco si gynekolog připravuje ultrazvuk. Lékař se přisune ke mě a beze slova a zaváhání mi silou stáhne kaťata skoro pod zadek. 😀 Mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. No zkrátka potřebuje pořádný manévrovací prostor…

Po pár vteřinách říká, že je miminko špatně vidět a že jsem se jistě nebyla vyčůrat. „Ne, já byla asi 3x“, říkám s úsměvem. Přemlouvá mě, že se mi jistě ještě chce na záchod, a prosí, abych ještě šla. 🙂 Ježíši. Takže se zas obléknu a spěchám na toaletu, která naštěstí sousedí přímo s ordinací a nemusím vycházet na chodbu. Rychle ještě něco vymáčknu a vracím se. Zase si lehám a stahuji si kalhoty o poznání víc, než předtím. Ale asi je to stále málo a pan doktor mi zase pomáhá. 🙂 Naštěstí je spokojen a miminko je lépe vidět a může začít s vyšetřováním.

Kamarádka Katka říkala, že když byla na vyšetření ona, trvalo to snad půl hodiny. Miminko si mohli s manželem pořádně prohlédnout a dostali hromadu fotek. Zato náš pan doktor je rychlý, jak vítr, a sotva za deset minut je vyšetření kompletní. Ani si to pořádně neužijeme. Jelikož je miminko zády, musí mě sondou ultrazvuku šťouchat do břicha. Ten se s tím tedy nemaže, můj gynekolog je opatrnější. No snad mu nic neudělal…

Všechno vypadá dobře, žádnou zjevnou patologii neodhalil. Uf. Ještě se zvědavě ptám, zda „je vidět, co to bude?“

Pan doktor je vtipálek: „No, podle toho vyšetření, co jsem udělal, bych řekl, že to bude mimino.“ 😉 Pak zas rychle prohlédne miminko a ukáže nám místo, kde je – bude či nebude – pindík. Vysvětluje, že u holčiček tam jakýsi „pahorek“ nebývá a to místečko je kratší. Zatímco naše miminko má „pahorek“ delší a vypadá to, že to bude chlapeček. Na 75%.

Bude to chlapeček! Ach jo…

„Jé, chlapeček“, říkám si pro sebe poněkud zklamaně… (Huso hloupá, spílám si teď!) Já myslela, že to bude holčička, abych ji mohla rozmazlovat!

Na jednu stranu jsem chtěla nejdřív chlapečka a až pak holčičku, i proto aby kluk nebyl rozmazlený, protože mi připadá, že to u těch druhorozených kluků (zvlášť když mají starší sestru, která se o ně stará, jak o miminko) bývá. Ale na druhou stranu jsem chtěla první miminko rozmazlovat a to je lepší u holčičky. Kupovat roztomilé šatičky a plést copánky… Vlastně jsem se sama neuměla rozhodnout, jestli jako první chlapečka, nebo holčičku. Takže je to vlastně asi jedno!

Každopádně jsem chtěla mít, asi jako hodně rodičů, chlapečka i holčičku. Zkrátka páreček.

Proč vlastně všichni takhle blbneme, když jde o pohlaví miminka? Trošičku jsem se zamyslela, jak mám ve zvyku, a možná jsem na to trochu kápla.

Zkrátka každé pohlaví má něco do sebe. 🙂 A u dětí zvlášť. Tatínek chce svého rošťáka a maminka svojí princeznu. Anebo naopak? 😉

Prostě kluk musí být kluk. Pořádné „šídlo“, i když to občas dá rodičům zabrat. 🙂 (I když, proč by měl být každý kluk šídlo..?) A holčička je zase princeznička, trošku rozmazlovaná celou širokou rodinou.

Rozmazlená holčička není taková „hrůza“, jako rozmazlený kluk, takže pokud se narodí holčička, „rozmazlovací“ část rodiny si přijde na své. Ale koho budeme rozmazlovat, když to bude „zase“ kluk?“, říká si část rodiny.

Anebo naopak. „S kým budeme řádit a hrát si na vojáky, když to bude „zase“ holka?“, říká si druhá část rodiny.

Miminko v bříšku to slyší a může mu to být líto. Ještě není ani na světě a už „není vítáno“ takové, jaké je. „Proč nechtějí chlapečka/holčičku? Co jsem udělalo špatně?“

Je mi z toho smutno…

Nemůžeme tím svým dětem ublížit?

Už svými hloupými myšlenkami a řečmi vlastním dětem ubližujeme a ani si to neuvědomujeme. Miminko to cítí a může si to pak přinést do života. A někde hooodně hluboko v podvědomí má zakořeněný pocit méněcennosti. Že není dost dobré. Že se musí svým rodičům zavděčit nějak jinak a dokázat jim, že je jich „hodno“. Svoje rodiče a rodinu miluje a chce být také milováno – bez podmínek. A chce splnit jejich očekávání… Možná je to důvod, proč máme holčičky rošťandy, zkrátka kluky v holčičím těle, a naopak rozmazlené ukňourané chlapečky…

Moji teorii je možné vyhnat do absurdity a dát jí další rozměr.- Zamyslet se nad spojitostí s homosexualitou nebo různými úchylkami a deviacemi… Nemůže to být podvědomá snaha dát rodičům dítě takového pohlaví, které si přáli…?

Zkrátka každý v rodině chce něco jiného. Každý se chce nějak realizovat. A prostřednictvím dětí je to nejjednodušší. S nimi se vracíme do toho kráááásnéééého dětství. Prostřednictvím svých dětí si realizujeme svoje dětské sny. Co nám nebylo dovoleno v dětství, si chceme užít se svými dětmi. Co nám nebylo dopřáno, chceme dopřát svým dětem. I když o to někdy nestojí.

A může se stát, že objeví pod vánočním stromečkem podivný dárek, po kterém opravdu netoužily. Zato tatínek či maminka jsou z dárku nadšení. 🙂 Nebo rodiče berou děti na různé akce, výlety a představení, které by chtěli vidět oni sami. Buď nyní, v dospělosti, ale je jim trapné tam jít bez dětí, anebo po tom marně toužili jako děti, a dětský sen si jdou splnit až teď, se svými dětmi. A doufají, že i jejich dětem se to bude líbit.

Přeji jim, aby se to líbilo i jejich dětem a všichni se dobře bavili. Ale časy se mění a naše děti už nemusí bavit to, co bavilo nás v jejich věku. Děti se pak nudí a „zkazí“ realizaci dětského snu rodičům… Ti jim to pak můžou vyčítat, přitom děti jsou v tom naprosto nevinně. Mohou se tak znovu poněkud pošramotit vztahy mezi rodiči a dětmi. Anebo si to dokonce budou mít navzájem za zlé i za pár let.

Proč máme jen samé holčičky/chlapečky?

Proč vlastně některé rodiny mají samé kluky, a jiné samé holčičky a jinde zase „párečky“? Zase mi to nedalo a přemýšlím. 🙂

Třeba je to tak „žensky založená“ rodina, že ti samí kluci se to budou snažit vyrovnat. A naopak. Tolik mužské energie v rodině zase vyrovnají něžná děvčátka.

Třeba z nějakého, zatím nejasného, důvodu potřebujeme mít 3 holčičky nebo chlapečky. Ten důvod ale zjistíme až později. Vše má svůj důvod a, jak stále říkám, vše „zlé“ je pro něco dobré…

Anebo chce někdo tam nahoře ty rodiče a prarodiče, kteří chtějí to či ono pohlaví jen z jakýchsi malicherných a nesmyslných důvodů, vytrestat? A až se konečně zamyslí a přestanou to nepodstatné pohlaví (a nejen pohlaví) řešit, přijde ta vysněná holčička nebo chlapeček..?

Třeba jen děláme to, co jsme ještě v bříšku sami zažili, a jinak to prostě neumíme… Chyby se bohužel někdy opakují a neumíme se z nich poučit.

Teprve až na to přijdeme a budeme přijímat se 100% radostí jak chlapečka, tak holčičku, pak i naše děti budou spokojené a nebudou mít potřebu nám dokazovat, že si naši lásku zaslouží a že jsou stejně dobré, i přestože nejsou toho pohlaví, po kterém jsme toužili.

Nejkrásnější věc na světě totiž je, vědět, že jsem dokonalý, správný, přijímaný a milovaný svými rodiči, takový jaký jsem, aniž bych si musel na něco hrát!

Tohle aha mě fakt dojalo k slzám…. Nemyslíte, že je to pravda?

Tak pojďme přestat blbnout a buďme takovými, jací jsme a dovolme to i svým dětem! Bez hodnocení, srovnávání nebo dokonce odsouzení.

A to nemluvím zdaleka jen o pohlaví… Každého to pak v skrytu duše mrzí a vznikají tak nevyřčené spory, kterými se užíráme někdy i celý život… 🙁

…

Teď mi článek čte přes rameno můj taťka se slovy: „Mě to třeba líto je, že Jirka (můj brácha) nemá děti, protože rod nebude pokračovat…“ No jo, na tenhle důvod jsem ani nepomyslela. Pro muže – tatínky, dědečky – to důležité je – chtějí, aby rod pokračoval a „nevymřel“…

Chápu… Ale přesto je pro mě pořád priorita zdravé a spokojené miminko/dítě bez ohledu na pohlaví… Chtěla jsem napsat něco duchaplnějšího, ale nic mě nenapadá, tak pokud vás ano, tak mi to napište do komentářů… 🙂

A jak to nakonec dopadlo u nás?

Za pár týdnů jsem se po tomto prohlédnutí na chlapečka těšila a náš Vilíček je to nejskvělejší miminko (no teď už 3letý předškolák, to to letí) na světě a za žádnou holčičku bych ho nevyměnila! Nakonec jsem ráda, že mám kluka, pořádné šídlo, které neposedí a blbne, kde může, protože jsem zjistila, že šatičky a copánky nějak pro mě nejsou (aspoň teď ne) a vyhovuje mi, že u kluků se „toleruje“, že nejsou, jak ze škatulky. 😀

A teď máme druhé miminko – zase kluka a já jsem nadšená (a to nejen z praktických důvodů)! 🙂 U nás je zkrátka moc té (mojí) ženské energie, zkrátka lvice a podle mentálních jazyků bojovnice, která musí mít poslední slovo, a co řekne, to prostě bude. 😀 Takže chlapi musí být v přesile… 🙂

Každopádně z IVF máme ještě jedno zamražené embryjko, které trpělivě čeká na svou příležitost, a tu mu rozhodně dáme (no snad to třetí dítě přežiju i já, protože tři děti jsou tři děti 🙂 ). Budu ráda za chlapečka i holčičku (všem ale říkám, že to určitě bude holčička 😉 ), hlavně když bude zdravé a já třetí těhotenství a porod přežiju ve zdraví. Radek si ale pořád dělá legraci, že se nám embryjko za to dlouhé čekání pomstí a rozdvojí se nebo roztrojí! 😮

Tak jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne… 🙂

Stáhněte si e-Book „Homeopatika a vychytávky do porodnice“>> ať si porod a poporodní období oba usnadníte a zpříjemníte!